Josef Drahoňovský se narodil ve Volavci 27.3.1877 (†20.7.1938 Praha), dědině malých zemědělců pod Kozákovem, v kraji plném legend o pohádkovém bohatství drahých kamenů skrytých v útrobách okolních kopců. Na malého chlapce tyto báje a příroda Českého ráje velmi působily a už v předškolním věku zachycoval zdařilými kresbami své každodenní zážitky z pastvy i své představy. Kreslířský talent se prosazoval stále výrazněji Josef Drahoňovský měl štěstí, že na volavecké dvoutřídce působil František Roštejský, vzdělaný člověk, dobrý malíř, který chlapce nenásilně vedl k systematické kreslířské práci. Z doby spolupráce učitele a žáka se zachoval „pátý sešit ke kreslení“, který obsahuje tak znamenité práce, že ředitel odborné školy v Turnově Josefa Malina, nechtěl uvěřit v autorství tak malého chlapce. Přesvědčil se však a stala se v té době téměř neuvěřitelná věc – škola porušila c.k. předpisy a přijala ke studiu třináctiletého chlapce, který měl ještě chodit do národní školy. Ve státní odborné škole pro broušení, rytí a zasazování drahokamů v Turnově působili kolem roku 1890, kdy byl Drahoňovský přijat, známí pedagogové a umělci. Z nich nejvíce dali talentovanému žákovi Josef Malina, prof. Čapek a zejména Karel Zapp. Profesor Zapp, vynikající umělec, ale uzavřený, přísný učitel, si Josefa velmi oblíbil. Bylo úžasné, jaké pod vedením Zappovým dělal chlapec pokroky. Zapp ho mohl brzy pozvat k umělecké spolupráci a zadával mu stále náročnější úkoly. Čtyři roky procoval Drahoňovský se Zappem a získával téměř všechny znalosti spojené s řezáním do drahokamů a vyspěl i jako sochař a malíř. Drahoňovský, v němž Zapp právem spatřoval svého pokračovatele, se tak dozvěděl mnoho věcí. Které jinak jeho učitel z konkurenčních důvodů tajil. V roce 1891 se v Praze konala veliká jubilejní výstava. Tehdy navštívil turnovskou školu jakýsi c.k. potentát, který udělal velkorysé gesto. Věnoval 50 zlatých pro nejnadanějšího žáka, aby mu umožnil návštěvu výstavy. A tak čtrnáctiletý Josef poprvé uviděl Prahu, její muzea, památky, umělecké skvosty a silně to na něho zapůsobilo.
V sedmnácti letech byl Drahoňovský už skutečným mistrem glyptiky. Svědčí o tom soubor sedmdesáti prací, jejichž voskové otisky ověřila správa turnovské školy, když ji v roce po složení zkoušek s výborným prospěchem opouštěl. Všichni mu doporučovali, aby pokračoval ve studiu na vídeňské akademii, ale na to neměl Drahoňovský prostředky a c.k. se pro nadaného Čecha nepodařilo sehnat. Drahoňovský se proto hlásí v Dörflingerově dílně ve Vídni jako rytec. Pracovalo se deset i dvanáct hodin denně. Zpočátku měl Drahoňovský deset zlatých týdně, ale brzy majitel dílny uznal, jeho talent a píli a o 8 zlatých mu přidal. Drahoňovský si předsevzal, že si vydělá na další studie. Po půldruhém roce naspořil 170 zlatých, naučil se německy a důvěrně poznal vídeňské umělecké památky a díla. V roce 1896 navštívil ve Volavci matku, kde zjistil, že přírodní živly způsobily na obydlí i políčkách mnoho škod. Na jejich nápravu padla značná část těžce vydělaného kapitálu a sen o vídeňských studiích se rozplynul. Nakonec se díky řediteli Malinovi podařilo pro Drahoňovského získat stipendium ke studiu na vysoké umělecko-průmyslové škole v Praze. Škola měla tehdy v sochařském oddělení znamenité umělce. Stačí jen jmenovat: Celda Klouček, Stanislav Sucharda, Jan Kastner, J. V. Myslbek. Drahoňovský se pouští do studia s velkým zanícením. Stipendium však dostal jen na jeden rok, potom si musel přivydělávat. Byl znovu vděčný Zappovi za jeho zakázky. Musel v té době projevit velkou vůli, sebezapření a odvahu, protože až do roku 1900 podporoval matku. Své učitele hned upoutal výrazným talentem i nesmírnou pílí a oblíbili si ho jako spolupracovníka. Nezištně mu předávali všechny potřebné zkušenosti a Drahoňovský se jim odměňoval stále výraznějšími pracemi. Počátek našeho století byl šťastnou dobou pro využití moderní užité plastiky. Hodně se stavělo a tehdejší ozdobné fasády poskytovaly mnoho příležitostí sochařům. Dokonce celé články fasád – portály, okna, atiky komponovali sochaři. Mezi žáky, které Celda Klouček při těchto pracích zaměstnával, byl také Drahoňovský. Ten získával dvojnásob – zkušenosti, znalosti ze sochařské práce a slušný výdělek. Pečeť Drahoňovského práce nesou mnohé domy v Pařížské ulici, v Ulici 28. Října a jinde. V té době potřebovala svatovítská kamenická huť sochaře, který by vymýšlel a dodával modely k plasticky zdobeným klenákům, fialám, konzolám, svorníkům. Klouček doporučil Drahoňovského, a tak se mladý umělec dostává k práci pro chrám sv. Víta.
Po absolutoriu na umělecko průmyslové škole v Praze si zařídil vlastní sochařskou dílnu ve Smetanově ulici a díky svým příznivcům z řad učitelů si nemohl na nedostatek zakázek stěžovat. Pracoval na novostavbě obchodní a živnostenské komory v Praze, na Umělecko-průmyslovém muzeu v Plzni, zdobil školu na Smetance u Riegrových sadů, a mnoho dalších budov v Praze a Plzni. V roce 1911 se stal učitelem na Vysoké umělecko-průmyslové škole v Praze. To už měl za sebou pozoruhodné sochařské dílo nazvané „Poutník“, pracoval na „Rozhovoru a výtvarným vrcholem období byla „Růže tetínská“, zralé sochařské dílo, které předznamenalo jeho další tvorbu, z níž jsou nejvýznamnější „Vrba“, „Poklad“, „Dívčí portrét“. Kromě toho dál pracuje na výzdobě budov. Významná je sochařská práce na domě vpravo od mostu Palackého, fasáda Treybalova domu v Plzni, pomáhal Suchardovi na fasádě tehdejšího Wilsonova nádraží v Praze. Už jsem se zmínil o vynikajícím díle „Růže tetínská“. Mělo zajímavý osud. Bylo výsledkem pětiletého usilovného tvůrčího hledání autorova, který je mnohokrát přepracoval, než se v konečné podobě v bílém pískovci dostalo do parku pražského továrníka Marschnera ve sv. Janu pod Skalou u Berouna. Dům později koupila církev a zřídila v něm internát pro gymnasisty. Řádovým správcům ústavu se zdálo poetické sousoší dívky a mladíka příliš nebezpečné pro mravnost studentů a dílo roku 1920 rozbili tak, že se zachovala jen torza hlav. Z mnoha dalších sochařských prací jmenujme alespoň konzolu pro Prašnou bránu s Figurou žoldnéře, přepracovaný Rozhovor, výzdobu reálky v České Třebové, dvou škol v Ústí nad Orlicí, plastiku Čtvero ročních počasí pro Živnostenskou banku v Plzni a samostatné plastiky Vinobraní, Píseň domova, pomník J. A. Komenského v Brandýse nad Orlicí a mnohá další sochařská díla. Vidíme, že průprava Drahoňovského ke glyptice byla velmi zevrubná, cílevědomá a dlouhá. Sám k tomu jednou řekl: „Kamenorytectví je vlastně sochařství v miniatuře. Znalost modelování, kresby, znalost zákonů dokonalého reliéfu, harmonie odstupňovaných ploch, světel, to vše tvoří základní hodnoty dobré rytiny do kamene i do skla.“ Od roku 1918 se věnuje řezání skla a drahokamů s velkou intenzitou. Glyptika ho strhuje a kromě své práce pedagogické a sochařské vytváří v tomto oboru díla, jejichž věhlas brzy překračuje hranice a Drahoňovský se stává v Evropě uznávaným umělcem. „Není druhého umění, jež by bylo k umělci náročnější než glyptika. Vyžaduje absolutní jistotu, neselhávající řemeslnou virtuozitu, která je podmínkou práce, jež nepřipouští žádné korektury. Povaha práce a vzácný, těžko opracovatelný materiál vyžadují velkou trpělivost a mnoho času,“ doplňuje později své zápisky Drahoňovský.
Práci glyptika si musíme přiblížit několika informacemi, abychom pochopili, o jak náročné umění opravdu jde. Začněme další poznámkou profesora Drahoňovského, vypovídající o tom, že jen při maximálním soustředění a tvůrčím, ničím nerušeném vypětí může vzniknout hodnotné dílo. „Vzpomínáme si, že jsem jednou před lety šel do školy, do své dílny. Byl svátek. Hlavní vrata byla zavřená – žádná návštěva. Sedl jsem si po desáté hodině k rycímu stolu a začal jsem novou věc. Stržen proudem zajímavého námětu, pracoval jsem nepřetržitě bez vědomí času, až jsem zpozoroval soumrak. Bylo již k večeru, k šesté hodině. Nevím, zda jsem za tu dobu od práce vstal, abych si odpočinul.“ Skloněn nad jednoduchým ryteckým strojkem, zadržuje glyptik dech a lehce se dotýká destičkou z drahého kamene roztočeného brusného kotoučku potřeného diamantovým prachem a makovým olejem. Jeden, deset, sto dotyků a pouhým okem stále není vidět patrnější výsledek. Ale pohled lupou by prozradil, že po půlhodině nesmírně citlivé práce vznikla jedna z nepatrných plošek, kterými glyptik vytváří v horském křišťálu, onyxu, topasu, záhnědě i v jiných drahých kamenech reliéf, zpravidla portrét. Přitom do otáčivého úchytu vlastně miniaturního soustruhu vsazuje různá kolečka, hrotité jehly, kuličkové nástavce. Od antických dob se v technice rytí do drahých kamenů vlastně nic nezměnilo, snad jen to, že šlapací strojek někdy nahrazuje elektrický. Ale mnozí tvůrci, mezi nimi i profesor Drahoňovský, dává při zvlášť jemných a náročných pracích přednost strojku šlapacímu. Poslední velký glyptik naší doby, profesor Ladislav Havlas, Drahoňovského žák, pracoval výhradně se strojkem šlapacím. Olej a prach vytvářejí černou kaši, která glyptikovi znemožňuje, aby sledoval postup a tvoří vlastně popaměti. Navíc pracuje v negativu. Kontrola je možná, až když očistí destičku drahého kamene a podívá se proti světlu, nebo když si v pokročilém stádiu vytvoří sádrový otisk. Něco opravovat se však nedá, každá chyba znamená zmaření díla. Právem se proto říká, že glyptik stojí před obtížným úkolem, jako kdyby měl někdo rychle a kategoricky psát, přičemž tužka by byla upevněna ve stěně a písař pohyboval po jejím hrotu velkým neprůhledným papírem.
Drahoňovského díla se dostávala do předních světových sbírek a galerií a bývala často předmětem vzácných i státních darů. Tak kupříkladu v roce 1924 dostala královská jugoslávská rodina darem od vlády ČSR Drahoňovského velkou křišťálovou intaglii s krojovanými postavami českých žen. V roce 1927 dokončil soubor rytých váz a intaglií, které se dostaly do sbírek Umělecko-průmyslového muzea v Hradci Králové. Velká váza „Vinobraní“ byla určena pro zakladatele francouzského družstevnictví Charlese Gida. Drahoňovského gemy byly umístěny ve výstavních prostorách slavného Cabinet des medailles v Paříži. Kromě glyptiky se věnuje i plastikám a vytváří pozoruhodné práce. Z intaglií vyniká portrét Josefa Mánesa a dlouhá řada honosných, bohatě řezaných váz. Poprvé od dob Rudolfa II. Zase někdo řeže vázy v horském křišťálu, které představují velmi cenná, finančně náročná díla, dále poháry pro různé slavnostní i sportovní příležitosti. Z jeho děl uvádíme: „Píseň hor“ pro zámeček ak. mal. Aloise Kalvody v jižních Čechách, pro město Turnov sochu Miroslava Tyrše a pomník padlým, „Rozhovor“ pro rodinnou hrobku na Vyšehradě a pro rovenské náměstí. Bustu „Libuňského jemnostpána“ – rovněž na Vyšehradě. V Roztokách u Prahy pak v nadživotní velikosti „Mistra Jana Husa“ (u ČSL kaple), „Hoch s delfínem“, „Pastýř“ atd. V mramoru pak vytvořil: Toaletu, Vinobraní, Čtení z bible, Spící matku s děckem, Dvě dívky ¨, Po koupeli, Zuzana, Podzim – není možné vypsat všechna jeho díla – viz monografii prof. Jindřicha Čadíka z roku 1933 (bylo vydáno pouze 500ks). V posledních letech pracoval rovněž na vázách z vrstveného skla.
Prof.Josef Drahoňovský předal své bohaté zkušenosti mnoha žákům, o některých se zmiňuje s pochopitelnou hrdostí. Připomíná Ladislava Přenosila, rodáka z Příšovic u Turnova, který byl později profesorem sklářské školy v železném brodě. Zúčastnil se jako rytec a sochař četných soutěží, výstav a získal řadu cen a uznání – věnoval se výhradně rytí do skla. Karel Tuček absolvoval rovněž ryteckou školu v Turnově, kde byl později jmenován odborným učitelem. Soustředil se na rytí drahokamů a vytvořil řadu dokonalých kamejí a podobizen. František Přenosil rovněž z Příšovic u Turnova uplatnil svůj široký talent jak v kameni tak ve skle. Bohumil Véle pocházel z Vrátě u Železného Brodu. Z mnoha jeho vynikajících ryteckých děl můžeme připomenout velkou plaketu „Osvobození národa“, zakoupenou sklářským ústavem v Hradci Královém. Rytecky spolupracoval na variaci vázy svatováclavské, která je ve sbírkách středočeského musea v Roztokách u Prahy. Z glyptiků pak nejvíce vynikal Ladislav Havlas, který vytvořil desítky portrétů nejvyšší úrovně. Profesor Josef Drahoňovský vytvořil rozsáhlé dílo, které je jediným z pevných pilířů našeho výtvarného umění. Jeho výrazné pojetí, s nímž ztvárňoval kámen, kov, sklo, drahokam, bylo stále ve středu pozornosti odborné veřejnosti i tisku. Už v roce 1908 o jeho talentu psaly Rudé Květy a později nacházíme články o jeho úspěších ve Zlaté Praze, Českém květu, v Topičově sborníku, ve Volných směrech a v mnoha zahraničních časopisech a sbornících. Jeho jméno a popis díla najdeme v encyklopediích mnoha zemí, v Ottově naučném slovníku, v Lidovém slovníku naučném a v mnoha publikacích. V seznamu organizací, které vlastní Drahoňovského díla, jsou kromě jiných někdejší evropští králové, papežové, Museo Vatikano, Museum Pierponta Morgana v New Yorku, Museum de la monofacture de Sévres, muzea v Moskvě a soukromníci v mnoha zemích světa. V seznamu domácích majitelů najdeme jména Rudolf Deyl, Viktor Dyk, dr. V. V. Štech, Jan Vrba, Adolf Wenig, téměř všechna někdejší ministerstva, muzea a mnohé další instituce. (pozn. autora:tento text dovoluji použít na serveru wikipedie)